28. 4. 2017
Dnes se mi stala vskutku pozoruhodná věc. Postavila jsem se síle, která úzkostí nevěděla kudy kam. Postavila jsem se čelem šikanátorům a nebála se jich. Již dlouho se mi posmívaly starší dívky z pátého ročníku, zatímco já chodila jen do čtvrtého. Nikdy jsem se nedovedla bránit až doposud…
Stála jsem zrovna dlouhou frontu na oběd a přemýšlela o tom, jak si konečně od nikoho nenechám líbit předběhnutí. Detailně jsem si promýšlela své kroky. Všechno šlo hladce a vypadalo to, že dnešek proběhne v klidu a míru… mýlila jsem se. Sotva jsem si to pomyslela, celou frontu, na tentokrát výborný oběd v prvním bloku, obcházela jedna… řekněme vůdkyně dívek z pátého ročníku. Vždycky jsem z ní měla respekt a tak trochu strach. Nevím, odkud pramenila její oblíbenost a popularita. Ale ani to mě nezastavilo před tím, abych natáhla levou paži a vykročila bokem, abych jí zablokovala. Vykulila oči a okamžitě se zastavila, vzadu za ní jsem si mohla všimnout starších z její bandy, které propukly v hysterický smích. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních, lehce znepokojených mladších studentů, ale žádný se mě nezastal ani mi nepřispěchal na pomoc. A to již od prvního ročníku slýchávám, jak mladší musejí trpět, když je předbíhají v nekonečných frontách celé skupiny maturantů a podobných namyšlenců. Vždycky jsem slýchávala proklínání a nadávání z řad nováčků, kterým nespravedlnost strouhala mrkvičku. Snad i oni měli strach? Nebo najednou tuto problematiku, která je trápila odnepaměti, přestali zničehonic řešit a tvářit se, že jim to vlastně vůbec nevadí? Nemohla jsem dál jen tak nečinně přihlížet.
Oblíbenkyně se rychle vzpamatovala a snažila se mě obejít: „Co si jako myslíš, že děláš?!“ začínala být podrážděná.
„Nebudeš předbíhat!“ zopakovala jsem zlostně a sebejistě.
Má ruka nepolevovala a nepřítelkyně se mě marně snažila zbavit.
„Nestojím tu frontu jen tak pro srandu!“ neustupovala jsem.
Její nadávky jsem úspěšně ignorovala. Neustále jsem jí opakovala, že tentokrát jí předběhnout nedovolím a ani ona se nedočkala pomoci od svých pomocníků, takže jsem stále vítězila já.
„A co mi jako uděláš?“ postavila se panovačně.
Hned, jakmile toto vypustila ze svých úst, polila mě chuť praštit ji pořádnou pěstí zprava, ale nemohla jsem si to dovolit. Co když se v jídelně nacházejí její „kluci pomocníci a bodyguardi“, kteří by mě mohli zdržet, zatímco ona by se vítězně smála a dávno obědvala. Rychle jsem uvažovala, přemítala a přepočítávala. Chodila často namachrovaně, a tak jsem nabyla dojmu, že se nebude moc ostýchat pěstí mi vrátit. Taky jsem nepotřebovala mít problém s vedením, aby mě, nedej Bože, vyhodili z gymnázia. Výhrůžky jsem úplně hodila za hlavu, nepomohly by mi. Nakonec jsem zvolila zamračení se a varovný postoj. Po chvíli to ona vzdala, prolomila moji obranu a dostala se za mě. Ne na dlouho! Vzápětí jsem ji vzala z boku a místo jí ještě o dva lidi před ní sebrala, popadla jsem tác a vyčkávala na svém novém stanovišti. Nezmohla se na nic jiného než hloupé komentáře a narážky.
Posléze jsem zjistila, že se DOKONCE VRÁTILA na konec řady ke svým kámoškám a přečkala frontu až do samého hořkého nekončícího konce. Já jsem spokojeně obědvala, zatímco ona se jen zmohla se svojí partou na zbabělé kecy a posměšky. Pro mne tento malý krůček znamenal obrovské vítězství. I ony mi daly svým následným chováním jasně najevo, že mé tahy jezdcem na šachovém poli si zaslouží poklonu, protože ony nedokázaly nic víc než jen hloupá slova u vedlejšího stolu…