3. 1. 2000
Odbilo tři čtvrtě na dvě na plzeňských hodinách nedaleko porodnice Slovany a svá očka na svět otevřela malá holčička, která dostane jméno Petra. Až povyroste, bude preferovat oslovení „Péti“. Takže, Péti Šatrová.
Ano, toto je můj příběh.
Když se podívám na své dětství, vidím touhu po materializmu, rozmazlenost a velice slušné chování vůči autoritám. Rodiče mě zahrnovaly neskutečnou láskou a pořizovali vždycky miliony fotek plných vzpomínek. Koupili mi vždy vše, na co jsem si prstem ukázala. Na oplátku jsem byla bezproblémové poslušné dítě. Jelikož můj seznam kamarádů páchnul prázdnotou, neznala jsem blbnutí s partou venku na hřišti a veškerý svůj čas jsem trávila s rodinou anebo sama se svými hračkami v dětském pokoji (moje plyšové království mi mohl kdekdo závidět).
To jsme ještě bydleli v rodinném domě v Jezerní ulici v Tachově. Klidně bych se tam vrátila, ačkoliv bílé stěny mého tehdejšího pokoje musely působit chladně a celkem strašidelně pro malé dítě. Ale ta zahrada… Sic naprosto obyčejná, ale přesto centrem mého smíchu a radosti. Od rána do večera jsem se dokázala houpat na dřevěné houpačce. V zimě jsem stavěla sněhuláky, v létě trhala červený rybíz. Našla jsem tam taky ten největší rapouch, který jsem kdy viděla a měla jsem tu čest se s ním vyfotit, zatímco jsem ho držela ve svých malých ručičkách. Táta mi jednou dokonce postavil velké iglú. Byly to zkrátka ty nejlepší zimy plné bílého pořádného sněhu.
Bavilo mě objevovat zvířátka mých prarodičů, kteří bydleli hned pod námi v 1. patře. Vzpomínám si na jednoho albína králíka, jak mě poškrábal na obličeji při mazlení a na to, jak jsem ho i nadále milovala bez ohledu na to, co mi provedl. Také papoušci věčně něco povídali a slepice pobíhaly okolo. Nejvíc jsem ale zbožňovala jednu psí dámu – Bety. Patřila babi a možná bychom ji našli i na listině nejtlustších a nejpřežranějších trpasličích špiců na světě, jak moc ji přecpávali. Nedivím se, vždyť ta hnědá chlupatá koule svým pohledem obměkčila snad každého. Snad jen má alergií-posedlá matka jí dovedla odolat. A to nás také vede k tomu, proč se nikdy v naší domácnosti neobjevil pes, třebaže jsem po něm již od útlého věku toužila.
Vzduchem létaly argumenty typu: „Kdo by se o něj staral a chodil ho každou chvíli venčit? A co s mojí alergií? Dej pokoj, Petruško…“.
Dosti bolestivé rány pro dítě, které nedovedlo rodiče přesvědčit a umět vůbec odpovídat na takováto slova. První poslední by pro mě ale udělali prarodiče z matčiny strany.
Babička mne zahrnovala láskou a dědeček svojí pýchou na a teď cituji: „Prvorozenou občanku města Tachova roku 2000.“
Jo, tuhle jeho hlášku nikdy nezapomenu. Kdykoliv si na ni vzpomenu, úplně slyším dědečkův hlas. Naprosto odlišně se ke mně ale chovali otcovi rodiče. Nepřipadala jsem si u nich zrovna vítaná, snad možná si jejich srdce dobyl o pár let starší bratranec, se kterým jsem si v obýváku hrávala. Což mě také přivádí k tomu, že jsem si připadala jako kluk. Hrála jsem si tak, mluvila tak, přemýšlela tak… Tomáš si se mnou nehrál jinak a i můj otec si na mě kompenzoval nepřítomnost syna v rodině. Třeba tím, že mě nechával dívat se mu přes rameno při hraní PC her, často s násilným obsahem. Sice pro mě vyhradil moji první hru – Disney’s Extremely Goofy Skateboarding, ale párkrát mě nechal si zastřílet Counter Strike nebo S. T. A. L. K. E. R. Shadow of Chernobyl, zatímco mamka buzerovala s tím, že dětem něco takového do ruky nepatří.
Za to ve školce jsem se už tolik nesmála jako u strkání diskety do počítače. Častokrát jsem plakala a natahovala ruce za odcházející maminkou nebo babičkou. Nedokázala jsem tam nikdy pořádně zapadnout a skamarádit se se všemi. S bídou jsem si našla jednu kamarádku, která mi ale neuměla mé upřímné přátelství oplatit. Pamatuji si, jak kolikrát přišla a sebrala mi hračku přímo z ruky. Já hloupá neschopna nějak zareagovat a bránit se. Prostě jsem se zvedla a našla si něco jiného na zabavení.
 |
| Péti 2008 vs 2018 |
Podobný scénář se opakoval i na základní škole. Za nejlepšího kamaráda jsem považovala ve finále třídní učitelku. Snažila jsem se kamarádit se všemi, jenže opět se objevili lumpové, kteří zlobili skoro každého ve třídě, včetně mě. A aby toho nebylo málo, tou dobou jsme se museli přestěhovat z domku do bytu. Školu jsem najednou měla hned přes ulici, takže i na obědy jsem chodila domů, místo do jídelny. Vedle věžáku bylo jedno malé hezké hřiště, na kterém jsem si poprvé s někým hrála snad až ve svých 11 nebo 12 letech. Do té doby se s tou šprtkou a slušňačkou nikdo moc nechtěl kamarádit. Zažila jsem přátelství s klukem, kterému učení zrovna moc nešlo, a tak jsem mu všelijak pomáhala. Dokonce mě jednou přiměl radit mu během testu, než na nás přišla učitelka. Ten den se ve mně cosi probralo a já si uvědomila, že takhle opravdu žít nechci. Týpek se mi začal šíleně mstít, že jsem se pořád klepala, co zase přijde. Do toho mě začali šikanovat (občas fyzicky, převážně psychicky) i ostatní kluci a holky. Dívky se mi neustále kvůli něčemu posmívaly a šířily o mně drby. Není divu, že jsem se po příchodu domů vždycky rozbrečela a maminka mě dlouho utišovala v náručí. Ano, svůj boj jsem nezvládala dlouhé roky. Než nadešel zlom, kdy jsem se částečně hrdě postavila a rozhodla se je ignorovat. Od těch dob se totiž neskutečně hrbím. Nerada si to připouštím a svádím to na fyziologické důvody, ale je dost možné, že mě poznamenalo ono nízké sebevědomí, které mi mé okolí neustále sráželo, a tak jsem se hrbila víc a víc do klubíčka, skoro jako kdyby mě mělo přestat být vidět. Učitelka mě viděla vždycky a vždycky mi připomínala, ať se koukám narovnat a nechápala, proč mám tak zničená záda v tak malém věku.
Ale jak říkám, na druhém stupni jsem se učila všechny špatné věci ignorovat a odmítala jsem pomáhat svým spolužákům, když jim chyběly domácí úkoly. Taky jsem se naučila křičet a mluvit dost nahlas, protože během přestávky můj hlas prakticky zanikal a nikdo mě neslyšel, snadno mě přehlíželi a ztrácela jsem pozornost svých posluchačů třeba už v půlce věty. Vzpomínám si na jednu storku, o kterou se s vámi musím podělit:
Nepohodla jsem se s jednou zrzavou holkou a ona si na mě začala vyskakovat. Stoupla mi na chodidla a já ji několikrát varovala, ať sleze. Tehdy jsem se už naučila používat vulgarismy, kterými se šlo docela efektivně bránit. Řekla jsem jí nakonec: „Píčo písčitá.“ Sotva ze mě slezla, všimla jsem si, že mi tím zničila přezůvky. Tak jsem se nasrala, popadla její penál a mrdla s ním na konec třídy. Vtipné bylo, že zrovna kolem dveří šla třídní učitelka a viděla onen penál, jak letí vzduchem 😂 Samozřejmě že se do mě hned pustila, co si to dovoluji a jestli jsem se náhodou nezbláznila. Já na ni začala křičet něco ve smyslu, že Bára si začala a že se chová hrozně. Učitelka se tedy otočila na Báru a chtěla vědět, jestli je to pravda. Pihatá jen sklopila pohled a byla nucena se mi omluvit. Zbytek třídy jen mlčky koukal.
Táta ve mně i přes to všechno chtěl stále udržovat toho kluka Petra, a tak jsme spolu chodívali hrát fotbal před barákem. Tohle naše hraní mě vlastně dostalo i do školní ligy, kdy klukům z naší třídy chyběly posily, takže se hledalo i mezi dívkami. Pamatuji si, že jsem chtěla být záložník, ale spíš mě šoupli na pozici obránce, protože nevěřili mým schopnostem. Tak aspoň mi nedali roli brankáře, jakou měla Tereza, kterou míč na rozdíl ode mne nepřizabil, když ji náhodou trefili. Tehdy jsme vyhráli, protože jako tým jsme fungovali skvěle. Tím ale moje sportovní úspěchy skončily.
Tuším, že jsem byla jednou jedinkrát na večerním běhu kolem kostela, ale tam jsem se ztrapnila 😃 A jednou jsem se zúčastnila závodu na koloběžkách, kdy jsem dojela předposlední 😂
O něco lépe mi šly spíše vědomostní soutěže, ale tam jsem se pro změnu styděla a nevěřila si. Často jsem se nechala přemluvit, abych šla zkusit recitační a čtenářské soutěže. Sice jsem měla talent, ale ostatní měli větší. Na zeměpisné olympiádě jsem dopadla třetí, takže jsem dostala svůj první diplom v životě 😗
Tou dobou už mi táhlo na 13 let a já najednou začala mít zvláštní úchylku na panenky, konkrétně Monster High panenky, které mě svým děsukrásným stylem tak okouzlily. Táta se jen zhrozil, že se ze mě stává holka a že se ztrácí ten Petr, kterého ve mně potají pěstoval. Bylo to poněkud divné v mém věku sbírat ještě panenky, ale já tuhle éru nikdy předtím nezažila, vždycky jsem sbírala jen všelijaká zvířátka (ach, jednou jsme napočítali 250+ Littlest Pet Shop postaviček v mé sbírce 😆). Sama jsem se pak začínala těšit na střední školu, a tak nastal čas odejít na gymnázium…