Moje taneční

Už jsem vám zmínila taneční? To je kapitola sama o sobě. Nesnášela jsem je totiž. Všichni je milovali… jen já ne. Všechny ty otočky a nakrucování, bolely mě z toho všeho puchýře a vracela jsem se utahaná a zklamaná. Bavily mě jen estetické hodiny, kde jsme se učili slušnému chování. Potkala jsem sice spoustu nových tváří, ale žádná se se mnou nedala pořádně do řeči, abych se nějak hlouběji seznámila, to nehrozilo. Na mě (a občas i pár dalších dívek) někdo jen zbyl a už se mi i stalo, že si pro mě tanečník nepřišel a já jen zůstala potupně stát na parketu. Proto jsem většinu takovýchto večerů proseděla a přála si, abych už mohla jít domů. Proč ony se chlubí svými stálými partnery? Proč zrovna já tu sedím a nemám taky svoji „lásku“, která by mne vedla a já bych doplňovala její ladné pohyby? Snad jen ten poslední večer byl ten, co měl alespoň část utrpení napravit…

27. 11. 2015 aneb ZÁVĚREČNÁ

Začalo to… co pěkně od začátku? Byl s námi asi na třech nebo čtyřech předchozích lekcích. Klára nás všechny s ním seznámila a on si nás všechny prohlížel… jestli mě více, who knows? Měl culík a vlasy obarvené na platinu. Pak přišel v černých hranatých brýlích a s rozpuštěnými zlostně zahnutými vlasy jako Loki. Připadal mi jako někdo z anime (tak na 50 %).

Pak jsem jednou v řadě řekla Zdeňkovi mé časté: „Gomenasai.“ (japonsky promiň, omlouvám se) a Ondra se ohlédl tím směrem, ale nerozeznal, kdo to řekl (otaku na 90 %!).

Pak, po generálce na závěrečném plesu mě uviděl, jak sedím sama u stolu, a tak mě prý přišel otravovat 😆 Řekla jsem si: ‘Tak teď začínáš jednat, jo?‘

Dala jsem se s ním ze slušnosti do řeči a přišla na to, že je docela upovídaný, což je moc dobře! A jak jsme se bavili, zjistili jsme, že jsme oba dva Otaku (magoři do anime). A to už jsme se nechtěli přestat bavit vůbec. Furt jen jsme si povídali a povídali a usmívali se na sebe. Pak začalo předtančení, a když jsme se drželi za ruce, široce jsme se na sebe usmáli ^^ Dál už se jen tančilo. Všimla jsem si ale, že při přestávkách se na mě dívá… a když se naše pohledy střetly, věnovali jsme si stydlivý ale milý úsměv. Dále přišel nástup do řad (dámy, páni)… koukali jsme po sobě a když lektorka Cíchová řekla: „Pánové si dojdou pro slečnu…“ Ondra se na mě podíval a… nechci psát rošťácky… se na mě usmál, ale pak to dořekla: „…se kterou jste strávili dnes nejvíce času.“ A Ondra nasadil dost smutný obličej, že si má dojít pro Kláru.

‘S tím musím něco udělat! Nesmí mi ujet a vrátit se zklamaný domů!‘ pomyslela jsem si. JENŽE děda mě vyzval při volné zábavě k tanci, zrovna když se Ondra postavil, že si pro mě přijde… a tak se jen posadil a díval se do země. Dědovi jsem prozradila, že mám možná tanečníka. Děda chtěl vědět, o koho jde. Když sklíčeného Ondru uviděl, rozhodl se mu mě předat: „Mladý pane, vy se tváříte tak smutně, co kdybych vám tady předal slečnu?“

„Určitě, budu moc rád.“ odpověděl něco v tom smyslu a poděkoval dědovi, který se vzápětí vytratil.

Hned jsem se k němu přitiskla a položila si hlavu na jeho rameno. ‘Sakra, Péti, brzdi, všechno tím pokazíš…‘ pak si ale umístil svoji ruku do půlky mých zad, po kterých mne hladil, ‘Anebo že by se mu to přeci jen líbilo?‘. Nechala jsem se unášet hudbou a jeho pohyby těla, zavřela oči a spokojeně opřená jen vnímala jeho tělo při pomalém něžném ploužáku. Nádherný pocit…

Zase jsme si spolu povídali, často i z ouška do ouška, zatímco měl své dlaně na mých bocích. Navzájem jsme si říkali komplimenty. Občas jsme o sebe zavadili zezadu za packy brýlí, a tak na to poukázal: „Já tě asi tahám za brýle…“

„Ne, v pohodě, líbí se mi to.“ rozplývala jsem se potichu.

Při rychlých tancích jsme se navzájem dívali druhému do očí. Řekl, že by se do těch mých mohl dívat pořád, ale že není zvyklý, takhle dlouho někomu zírat do očí.

Já mu odpověděla: „Nápodobně, ale oční kontakt je také důležitý.“

Vykulil na mě z legrace kukadla: „Tak oční kontakt, jo?“ 😲

A tak jsem na něj tu směšnou roztomilou grimasu udělala také. Vždycky po tancování si majetnicky položil ruku na můj bok, abychom se na sebe natiskli. Pak jsme šli ven před budovu, kde krásně zářil měsíc a hvězdy, čehož jsme si oba všimli a poukázali tak na romantickou atmosféru. Zeptal se mě, jestli mi není zima. Řekla jsem, že jen trochu, ale to už si sundával svoje sako, abych si ho mohla vzít 😗 Povídali jsme si o škole, vyprávěl a já ho nadšeně poslouchala, jelikož měl velice příjemný hlas a poslouchat jeho rozmanité historky byla zkrátka slast pro moje uši. Vrátili jsme se dovnitř a nechtěli se ukazovat mým rodičům, protože při tancování si Ondra všiml, že můj táta na něj vražedně kouká, jako kdyby ho chtěl každou chvíli zabít. Tak jsme šli do předsálu, kde jsme si povídali s mými spolužáky. Napadlo mě, že bychom se mohli jít na památku vyfotit, a tak jsme tak učinili (viz foto). Pak jsme ještě chvíli mluvili s ostatními. Ondra mi palcem hladil zápěstí, a tak jsem ho vzala za ruku (btw spolužáci čuměli fakt divně a nechápavě). Šli jsme zase ven, kde jsme se objímali a on mi nadzvedl bradu a zvláštním pohybem se ke mně přiblížil: „Říkej něco.“

„Mmmh, je toho tolik…“ pak jsem to ale udělala.

Jak jsem byla u něj, políbila jsem ho dvakrát trochu dlouze na levou tvář směrem ke krku.

Najednou se nějak probral a vypadlo z něj něco ve smyslu, že má slíbenou holku (nebo tak něco) a že celý večer to takhle nemyslel. FAIL JAK SVINĚ. FAKT.

Krásný večer se chýlil ke konci… vrátil mě k mým rodičům, slušně poděkoval a s tichým „Ahoj“ odcházel.

A ponaučení? Od té doby už nedělám a nikdy nechci dělat první krok!!! Ani v tanci! 😃