Od malička si představuji svoji vlastní svatbu (nejlépe venkovní), protože jsem se nechala ovlivnit 
pohádkami o princeznách a "šťastně až na věky". Ale čím jsem starší, tak poznávám více mužů, kteří jsou toho názoru, že manželství je jen cár papíru, který akorát komplikuje lidem život.
Cožpak není krásné ten den prožít a vzpomínat pak na něj z fotografií? Cožpak není krásné odradit v baru nápadníka tím, že mu ukážete svůj prsten? Cožpak není krásné slavit pak různá výročí svatby? Cožpak není krásné uvést svůj protějšek jako moje manželka/můj manžel? Cožpak není krásné, aby vaše děti měly společné příjmení?
Nevím, možná je to něco, k čemu se musí (a zároveň nikdy nemusí) časem ve vztahu dospět. Ale radím vám rovnou, že lepší je nemít žádná očekávání a nedělat si naděje. Ve finále, jsme to přeci my ženy, kdo čekáme, až nás někdo požádá o ruku, ne? ;)