Už tenkrát jsem věděla, že se žádného nebudu chtít zúčastnit, tak proč by se situace měla měnit? Koho vlastně zcela reálně zajímá, jak se mi daří? Nekáže mu tak jen společenská konvence? Popravdě, do společenských aktů, o kterých již dopředu víme, že pro nás budou velice nepříjemné a do kterých nás nikdo zásadním způsobem nenutí, bychom se pouštět neměli. Respektive, co si tím získáme? Vždyť se na mě podívejte, nezúčastnila jsem se ani vlastního maturitního plesu a nelituji toho.
Neříkám, že by mě nezajímalo, jak ostatní po letech vypadají a co dělají, jenže to pramení z pouhé lidské zvědavosti. Necítím a nejspíš nikdy cítit nebudu potřebu se s někým opět setkat. Už teď je mi jasné, že se všichni mají dobře a kdo ne, na toho dojde třeba později. Třebaže by to bylo milé setkání, bezprostředně by během něj došlo na otázky a jak asi víte, já nejsem moc sdílná a hlídám si své soukromí. Kdybych opravdu toužila se s někým vidět, tak si domluvím osobní schůzku.
Sice ta myšlenka, že se třída zase shledá zní roztomile nostalgicky, ale prakticky by se objevily staré vztahy a party a jen by se opakovala minulost. Zkrátka a jasně, třídní srazy mi připadají jako něco neupřímného a sebestředného (každý se rád chlubí svým peřím, když nějaké má). Vždycky se najde nějaká hrstka aktivistů, kteří budou chtít sraz uskutečnit a zorganizovat. Uznávám, že některé třídní kolektivy mohly fungovat vcelku dobře, ale žádný systém není bezchybný.
Vážně by se mezi vámi nenašla žádná černá ovce? Vážně se všichni bavili se všemi? Vážně u vás neprobíhala žádná šikana? Vážně jste si všichni vzájemně pomáhali? Vážně jste spolu rádi trávili čas i mimo školu? ...A takhle bych mohla pokračovat ještě dlouho.
A právě ti lidé, kteří na tyto staré záležitosti nezapomněli a nemávli nad nimi rukou, nejspíš vůbec nepřijdou. Právě zním přesně jako jeden z nich, ale mohu vás ujistit, že VŠEM jsem VŠECHNO odpustila (protože všechno špatné k něčemu dobré, ne?). Od malicherných dětských hloupostí až po šikanu a ignoraci. Sice jim to nikdy nezapomenu, ale odpuštění mi pomohlo najít i svůj vnitřní klid. Nechovám k nikomu žádnou zášť nebo nenávist, jen je zkrátka nepotřebuji vidět, protože jsem spolužáky zavrhla jako uzavřenou kapitolu.
Mluvím hlavně o základní škole, na gymnáziu by se našly nějaké ty výjimky, ale že bych někdy měla nějaké opravdové kamarády, to se říct bohužel nedá. Opravdové kamarádství jsem si totiž představovala docela jinak: bavit se taky o něčem jiném než jenom o škole, trávit spolu čas i mimo školu, umět si naslouchat, být psychickou oporou, nevyzradit tajemství, nešířit drby, ...Ne, vážně nikdo mi tehdy nedokázal pomoct zbavit se mých depresí a sebevražedných myšlenek, vlastně si toho ani nevšimli, řekla bych :) A vůbec tu nebudu rozebírat to, jak jsem si od malička přála mít svoji jedinečnou nejlepší "BFF" kamarádku z dětství, která by se nejvíc kamarádila právě se mnou a byly bychom skoro jako sestry.
Je to možná smutné, ale opravdové přátelství zažívám až teď ve svých dvaceti letech. Teprve nyní cítím, že mám tu správnou partu, ve které jsme všichni na jedné lodi a nikdo nikoho do ničeho nenutí. Dřív jsem třeba nenáviděla alkohol a spolužáci ho začali milovat, protože nesměl chybět na večírcích (mě nikdy ani nepozvali - byla jsem jen dvakrát a to ještě alkohol nebyl dominantní). Chci tím říct, že se správnou partou to jde snadno a hlavně když už na to člověk má věk že a nechlastá jen z frajeřiny ;) Dnes to funguje tak, že se s kámoši napijeme rádi, ale srandu si dovedeme užít i bez toho. Vlastně COKOLIV jde se správnou partou lépe, když se u toho prostě cítíte dobře a baví vás to.
Takže závěrem, nemůžete se mi divit. Když jsem se v kolektivu cítila nepříjemně tehdy, budu se tak cítit znova i po letech. Raději ten den strávím se svými felláky, než obklopena falešnými úsměvy. Tímto vám nechci kazit dojem z třídních srazů, však klidně si to užijte, jen jsem vám nabídla svůj pohled na věc a možnost pochopit lidi jako jsem já :)