Tentokrát hezky navážu na rok 2021, kdy jsem v závěru psala, že se ucházím o práci v ČSOB Pojišťovně. A vskutku, v lednu jsem zvládla státní zkoušky a v únoru tak mohla nastoupit. Absolvovala jsem rozsáhlá školení, kdy jsem mnohokrát musela jet do Prahy a jednou dokonce do Pardubic, kde jsem viděla velkou centrálu naší společnosti. Potkala jsem zde i další nováčky, se kterými jsem se během školení seznámila již dříve. Tímto všechny zdravím, především Alberta, Elenu a Alenu, se kterými jsem strávila nejvíce času. Ze všeho nejvíc jsem ale vděčná za svoji kolegyni Hanku, která nastoupila měsíc po mně. Vzájemně jsme si byly celý rok oporou, v časech dobrých i zlých. Škoda, že se mnou nejela na firemní večírek, možná by mě tenkrát zachránila před mojí aférkou s alkoholem, kdy většina mé večeře skončila zpátky na talíři. Naše řady pak doplnil nový kolega Ondřej, který ze začátku působil velice nesměle, avšak postupem času skvěle zapadl mezi nás.
Co se mého milostného života týče, ten opět zaznamenal strmé pády a raketové vzestupy. Bohužel po nějaké době bydlení s Jaromírem jsem si začala připadat stereotypně, nudně a méně milovaná. Snažili jsme se to mezi námi napravit, ale marně, jako kdyby veškerá šťáva vyprchala a Jaromír raději trávil čas u počítače než mazlením se mnou na gauči. Nezlobím se na něj, ani mu nedávám nic za vinu, beru to tak, že jsme každý byl jinak nastavený. Sebrala jsem odvahu a napsala čistě ze zvědavosti jedné mé dávné lásce z puberty a vyplatilo se - Petr odpověděl. Z počátku nejisté vzplanutí se nakonec rozhořelo a já utekla do náruče jiného muže. A našla jsem přesně to, co mi chybělo, energii a sexuální vybití. A všechno se vyvíjelo vskutku nádherně, dokonce jsme se zasnoubili, když si klekl v restauraci na koleno a požádal mě přede všemi o ruku. Následovala ale studená sprcha. Petr začal být poněkud víc rýpavý a vyčítal mi kdejaké hloupé maličkosti. Nabyl dojmu, že se k sobě prostě nehodíme a že bude nejlepší se rozejít. Protestovala jsem, ale s ním to nehnulo ani o píď. Brečela jsem a plazila se před ním na kolenou, ale s ním to nehnulo ani o píď. Bylo mi nesmírně trapně a styděla jsem se přede všemi, před mojí rodinou, před jeho rodinou, před našimi přáteli, že zasnoubení končí po takové chvilce. Ten levný prsten jsem si nechala na památku, třeba už nikdy si mě nikdo nebude chtít vzít. Téměř OKAMŽITĚ o mě projevil zájem Matěj a pozval mě na rande. Cítila jsem se hrozně, ale souhlasila jsem, doufala jsem, že mě příjemný oběd přivede na jiné myšlenky. A vskutku, Matěj mluvil velice rozumně a dával prostor i mně. Od té doby jeho zájem nepolevil ani trošku... kdežto ten můj? Ten nebyl k nalezení... Vůbec jsem se necítila na to vrhnout se zase do dalšího vztahu a ani jsem si nepřipadala zamilovaná. Naopak připadala jsem si konečně volná a paradoxně šťastná a to bylo něco, co jsem si za každou cenu chtěla udržet, tu svobodu a nespoutanost. Zároveň jsem si ale postupem času všímala Matějovy nehynoucí náklonnosti a toho, že mu ji stále nejsem schopna opětovat. Cítila jsem se mizerně, za normálních okolností bych z takového chování byla na větvi a měla motýlky v břiše. A s Matějem furt nic. Začal nabývat dojmu, že ho jen využívám pro svoje zálety a postranní úmysly, popravdě jsem žádné neměla, jednala jsem jen až příliš spontánně a bezmyšlenkovitě. Jeho slova mě však varovala, že o něj mohu přijít, když si nedám pozor. A to byl ten moment, kdy jsem si začala vážit Matěje ještě víc a pomalu k němu něco cítit. Brala jsem v potaz vše, co pro mě dělal a uvědomovat si, že to je něco, co očekávám od svého partnera. A tak jsem se zamilovala. Konečně. A vlastně jsem za to ve finále ráda, že mi to tak dlouho trvalo a nechávala jsem se "dobývat". Vždycky jsem měla ve zvyku se do vztahů vrhat po hlavě, tentokrát jsem ale dokázala vyčkávat a nejprve druhého poznat. Jenže vše pak otočilo, skoro jako kdyby Matějovi došla trpělivost. Vztah jsme měli vskutku nádherný, harmonický a vášnivý, dokud Matěj na něm nezačal hledat skulinky a vyvolávat stresové situace. A zcela zbytečně. Neprováděla jsem nic, co by ho mohlo znepokojovat, a přesto se mu hlavou honilo bůhví co. Po čase se se mnou rozešel i on. Co na to říct, do nového roku vstupuji opravdu jako nezadaná...
Alespoň s přáteli se mi dařilo a poznala jsem hafo nových, což z celého srdce vítám. Především, poprvé jsem navštívila pražský Comic Con, byť na jediný den. Ne že bych si utvořila nějaké přátele tam, to vůbec, na to jsem byla až příliš stydlivá, ale pomohlo mi to s mnohými navázat přátelství na Instagramu. S Julčou plánujeme společné Jinx fotky. S Barbossou jsme se spřátelili natolik, že jsme spolu jeli v červnu na Metalfest, což byl můj první vícedenní festival s kempováním. Zde jsem potkala několik dalších fajn lidí, se kterými jsem se setkávala nejčastěji v barbarském stanu, s Tomášem, Lubošem, Honzíkem, Kevinem, Janou, Terkou, Šimonem, Eliškou, Adamem... zbytek si bohužel nepamatuji, vychlastal se mi z hlavy. Vzpomínám si už jen na vysmátou Slávku a na piráta Kubu s plyšovým papouškem na rameni. Z kapel mě nejvíce zaujaly Eluveitie a Within Temptation. Za poslech stály i Kreator, Gloryhammer, Freedom Call, Symfobia a Battle Beast. Zcela očividně mi to nestačilo a musela jsem si zažít o 2 týdny později ještě jeden velký festival jménem Rock for People. Tentokrát jsem si jako doprovod vzala Jaromíra a Chrise. Dorazili jsme vlakem do Hradce Králové a zakempili vedle sebe. Až druhý den jsem narazila na kamarádku Áďu od nás z Archy! Davidovi se podařilo si mě v tom davu najít, ostatně, v cosplayi na Jinx jsem musela být nepřehlédnutelná. Poznala jsem zde taky malou Aničku, se kterou jsme s Davidem trávili nejvíce času. Upřímně, moje původní parta už začínala být dost nasraná, že s nimi skoro vůbec nejsem... Poslední den mě Míra pozval na panáka a seznámil se svojí partou: Šárkou, Míšou, Marťou, Jirkou a Danem. Z kapel a interpretů mě nejvíce zaujaly GHØSTKID, KB SYMPHOSIX, Skillet, Redzed, Ivan Mládek a banjo band, Crossfaith, Caskets, Sum 41, Green Day a SKYND. S mojí sestrou jsme začaly hojně jezdit na Plzeňské Anime Srazy (zkráceně PAS) a jednou jsem se vyskytla i na Velkém Otaku Srazu (zkráceně VOS). Samozřejmě, nemohla jsem si nechat ujít ani Advík a ani Akicon, kde mi pokaždé dělal společnost můj milý Matěj. Nesmím zapomenout, že v tomto roce jsem si konečně nechala udělat tetování a to rovnou 4 (hvězdička, S.T.A.L.K.E.R., Witcher signs, Pochita) a všechna od Matěje. V prosinci jsme šli dělat čerty na Staroměstké náměstí, kde jsem se více sblížila s Matějovým bratrem Petrem. Těsně před koncem roku jsem konečně zavítala na jih, konkrétně do Českých Budějovic na Jatka a vidět místní airsoft na vlastní oči. Vojta mi dělal průvodce, v jednu chvíli si mě vzal na starost Mitch a Krejzy sotva pozdravil. No, prostě Krejzy. S kým jsem ale udržela dobré vztahy po celý rok jsou moji nejlepší přátelé Lada a Márty, na ty se mohu obrátit vždy.
V naší rodině se stala velká věc - historicky poprvé jsme v létě jeli na dovolenou k MOŘI a ne na hory. Naší destinací se stal ostrov Kos (Řecko). Sluníčko zde svítí úplně jinak, když jsem opálená dodnes.
Závěrem, třebaže jsem letos nepotkala svoji životní lásku, tento rok mi dal luxusní množství zážitků a splněných snů. Absolutní zlom a překvapení pro mě představuje návrat ke cosplayování, které jsem kdysi dávno hodila za hlavu. Omyl, našla jsem v sobě daleko větší nadšení a odhodlání než kdykoliv předtím. Kdybych měla definovat tento rok pouze jedním slovem, zvolila bych slovo ZÁŽITEK, protože tento rok byl pro mě jedním velkým zážitkem od začátku do konce. V roce 2023 plánuji opět Comic Con v Praze, Metalfest v Plzni, Advík + Akicon v Praze a ráda bych zažila i Animefest v Brně. Myslím, že bych se o něco víc měla věnovat rodině, především dědečkovi, který na tom není zdravotně zrovna nejlépe, byť se snaží normálně fungovat a nedělat ze sebe žádného chudáka. Uvidíme, co mi nový rok nabídne a jak se těchto příležitostí chopím. Ale kdyby se podobal tomu letošnímu, tak se také nebudu zlobit :)
