Kupodivu, sama se k tomuto tématu nerada vracím, při vzpomínkách se mi ježí chlupy, protože to asi neprobíhalo přesně podle mých představ. Tak už to v životě chodí, říkám si, ale stejně se toho pocitu nemohu nějak zbavit.
Nicméně všechno to začalo pozvolna našimi slohovými pracemi, které dopadly v pořádku. Vybrala jsem si recenzi na knihu Dorian Gray a článek kombinovaný s vyprávěním o perfektním dni v přírodě + rezervace pokojů v hotelu v angličtině. Z hodnocení jsem pochopila, že nejspíše výborné. Didaktické testy také proběhly zcela na jedničku a bez chyby. Zeměpis jsme dostali formou testových otázek, opět bez jediné chybičky. Za dveřmi už jen čekal strašák v podobě ústních zkoušek, ze kterých jsem do poslední chvíle nahnáno opravdu neměla... přitom jsem měla mít! 
Moje spolužačky se už klepaly hrůzou, pociťovaly zimnici, třes, pocit na zvracení... a já nic. Jen jsem se je snažila uklidnit, zatímco sama jsem byla podivně klidná. V klidu jsem se naobědvala doma a v klidu jsem také přišla na odpolední zkoušky. Poprvé mi úsměv zbledl na rtech až v momentě, kdy jsem si vytáhla Karla Čapka a jeho Bílou nemoc. To jsem zažila asi menší infarkt. Vytuhla jsem a oči se mi zasekly na jménu autora. Čekala jsem tam totiž někoho jiného, někoho, koho jsem si ze srdce přála už od třeťáku. Samozřejmě, přečetla jsem poctivě všechny mnou vybrané knížky, přesto se mi v mysli utvořili moji favorité jako např. Václav Řezáč (Černé světlo), atd. A třebaže se mi Bílá nemoc líbila a četla se mi vskutku dobře, nejspíš jsem byla příliš zděšená, než abych zvládla výběr dostatečně ocenit. A z tohoto "transu" jsem se nedokázala dostat ani během přípravy, ani během samotné zkoušky. Musela jsem vypadat dost nesebejistě. Něco jsem ze sebe dostala, ale beztak jsem vypadala jako idiot, skoro jako někdo, kdo dílo zná jen z vyprávění od druhých. Do karet mi nehrálo ani to, že mi kvůli ušní vadě byla přidělena jiná učitelka češtiny, než měli všichni ostatní. Jak bývá zvykem, musela jsem sedět před tou přísnější a méně sympatickou. Ta původní totiž neměla školení na můj typ specifické poruchy. Jenom z tohoto stupidního důvodu. Tvářila jsem se, že mi to nevadí, aby si to ani jedna nevzala osobně, ale ovšem že mi to vadilo! Alespoň, že mohla sedět opodál a poslouchat, zatímco mě zpovídala ta druhá. Líp bych se cítila s tou, se kterou jsme si ústní maturity dokonce povinně nacvičovali i o samotě, zkrátka jsme spolu uměly naladit na tu samou vlnu. Ona obdivovala mé literární znalosti a já vzhlížela k ní a plně ji respektovala, zatímco ostatní na ni třeba čas od času nadávali. Později však sami uznali, že nikoho lepšího si u maturit přát nemohli. Já si musela vystačit s jejím povzbuzujícím zdviženým palcem a úsměvem, když jsem odcházela od té, co mě tak vysála jako upír. Ne, vážně jsem se necítila nijak zvlášť příjemně, když mi skákala do řeči a doplňovala mě, jako kdybych vůbec neměla v plánu dané informace zmínit.
No nic, musela jsem se z toho oklepat a jít dál. Na řadě byla angličtina. A ta mi panečku zvedla sebevědomí a náladu! Každá otázka byla složená hned z několika nahodilých témat, takže kdyby někomu něco nesedlo, ostatní úlohy mohly situaci zachránit. V mém případě Education + Everyday life + Housing vše proběhlo, jak mělo a se zkoušejícími jsem si pěkně pokecala a trochu se uvolnila. Obzvlášť, když naproti vám sedí krásná mladá učitelka, to se to hned snadno povídá! 😁
Sotva jsem ale opustila místnost, přejel mi mráz po zádech, už zbývalo jen ZSV. A já... přiznám se… jsem se nestihla naučit ba ani alespoň přečíst všechna témata. Věnovala jsem se všemu pečlivě, jen ty Základy Společenských Věd jsem zanedbala. Nevím proč, ale vyhýbala jsem se tomu jako čert kříži. Ani jsem moc nehrála hry na počítači, nakonec jsem zvládla se nějak omezit a zakázala si to. Řekla jsem si, že si zahraji pak za odměnu. Jen tak pro info, po zkouškách jsem už tolik najednou nehrála, nějak mě to nebavilo a poslední dobou také ne. Takže supeeeer, nechápu, proč jsem tento stav nemohla mít před maturitou. Ale budiž, vypracovávala jsem si otázky ze ZSV tak, jak šly za sebou, jenže možná jsem se jednotlivým kapitolám věnovala až moc, a tak nezbyl čas ani prostor na ostatní. Nevím, prostě jsem šla do školy s tím, že to nějak dopadne a ať si s tím nelámu hlavu. Při losování se mi ta hlava ale vážně málem ulomila. Předchůdci atomismu, význam sofistů a Sokrata.
ANO, otázka z filozofie. FILOZOFIE. FI-LO-ZO-FI-E.
To poslední, co bych si já nebo kdokoliv ze třídy přál. Jediné, co mě uklidnilo, byl fakt, že se jednalo o jedno z těch pár počátečních filozofických témat, kterým jsme se věnovaly během příprav s učitelkou před samotným svatým týdnem. Trochu jsem si vybavila ty časy a vzpomněla si na některé své odpovědi. Přesto mě má hlava poněkud zklamala; všechno v ní se mi pomotalo. Najednou jsem zaměňovala ty, kdo patřili k atomistům, sofistům a kdoví k jakým ještě skupinám. Situace vypadala celkem bledě.
Učitelka na mě vrhala káravý pohled ve stylu 'Péťo, co to děláš, vždyť mě tady takhle ztrapňuješ, že jsem vás nic nenaučila. Koukej se sebrat a ukaž, co v tobě je. Ohrom nás! Vím, že jsi to uměla!'
A já jí to oplácela ve stylu 'Však já vím, nechápu, co se to teď děje, vždyť jsem se na tento den tooooolik učila (lež 😃)'.
A když jsem se nenápadně snažila odběhnout od tématu tím, že začnu povídat o Platónovi, tak si mě poslechli, ale pak si mě sami vrátili na původní místo, kde započala myšlenka. No zkrátka komedie.
Nakonec mé celkové skóre vypadalo takto:
·
Čeština: 2
·
Angličtina: 1
· Filozofie: 3
ZCELA zaslouženě. A tak jsem si oddechla, že už to mám konečně za sebou.(fotka je z půlnočních novin)